Bangkok končí v modrém světle nočního autobusu.

Poslední bangkokský den před severem schválně není hrdinský. Žádný velký chrám, žádný program, žádné musím ještě všechno vidět. Nejdřív zpomalit. Hodina celotělové masáže a drobná Thajka zachází s mým tělem, jako bych byl ze žvýkačky. Tlačí, tahá, pocitově po mně skoro skáče, a protože nemáme společný jazyk, prostě se oba smějeme. Jako překlad to stačí.

Bangkok navíc skoro znemožňuje nejíst pořád něco malého. Každé dvě hodiny jiná vůně, jiná barva, jiný hrnec, špíz, kelímek, něco. Člověk se rozhodne být rozumný a pak ulice na chvíli voní líp než vlastní plán.

Večer se přepíná režim. Velký kufr zůstává uložený, vyzvednutí míří na autobusový terminál a z Bangkoku se stává noční linka do Chiang Mai. Na mapě to skoro vypadá uklizeně: 11 hodin a 10 minut jako svítící čára na sever kolem Ayutthayi, Taku a Lampangu. Ve skutečnosti je to celá noc, zhruba 750 kilometrů, a zítra má být hlava dost čerstvá na nové město.

A pak tam ten autobus stojí. Ne, není to letadlo, i když kabina, světlo a servis to na vteřinu předstírají. Sedadlo se dá posunout skoro do opravdové postele, má vlastní kapslovou logiku a dokonce zabudovanou masáž těla. Po odpolední opravdové thajské masáži skoro mechanické pokračování. Teplé jídlo uprostřed noci je v ceně. Thajsko znovu doručuje větu, kterou si tu člověk myslí pořád: neuvěřitelný servis. Dobrou noc, Bangkoku. Severe, za chvíli.