Žádný plán, a přesně z toho vznikl den.

První celý den nezačíná plánem, ale caramel macchiatem a absolutně žádnou představou, co mám vlastně dělat. Přesně to sedí. Bangkok je příliš velký na to, aby se dal první ráno porazit seznamem. Takže nejdřív kafe, pohled ven, systém se spouští.

Pak si dávám hodinový okruh tuk-tukem po okolí. Ne úplně jako sightseeing, spíš jako orientaci pro tělo: kde jsou velké silnice, kde se město skládá do malých uliček, kde je voda, kde chrámy, kde zhruba končí moje území? Bangkok se nevysvětluje na mapě. Vysvětluje se větrem do obličeje a zvukem motoru.

Po vystoupení potkávám drobného Thajce s deštníkem. Je učitel dějepisu a říká, že si chce zlepšit karmu. V Bangkoku to nejdřív nezní jako prodejní věta, spíš jako jedna možná podoba dne. Bere mě do chrámu, vysvětluje pravidla a respekt k místu: boty, držení těla, klid, ne jen vejít dovnitř a sbírat fotky.

Odtud mě vede úzkými ulicemi k jídlu, které skoro nevypadá jako restaurace. Spíš vaření pro kamarády: modrý stůl, papájový salát, kuře, rýže, někdo prostě připravuje to, co je potřeba. Takové momenty dají člověku město rychleji než dokonalá atrakce.

Později s ním končím v oficiální cestovní kanceláři. Vzniká hrubý plán až do 27.: dobrodružství, spirituální místa, trekking, sever, ne všechno říct hned, ale odkrývat to den po dni. Detaily zatím schválně nechávám stranou. Cesta se má na webu otevírat stejně, jako se otevírá na místě.

Večer už jen voda, noc a Wat Arun na druhé straně řeky. Bangkok se po jednom dni nezmenšil. Ale můj kousek města už má obrysy.