Dva dny před odletem jsem klidnější, než bych měl být.

V úterý letím. Poprvé do Asie a jako v červnu v Černé Hoře zase sám. Všímám si, že tam jedu s velkým respektem. Ne se strachem, spíš s tím pocitem, když víte, že dva týdny nebudete mít nic opravdu pod kontrolou: jazyk, horko, dopravu, jídlo, které se nedá přečíst. Očekávání mám velká a netuším, jestli jsou správná.

Upřímně, hlavu mám teď víc v práci než u odletu. Ten klid je podezřelý. V neděli jsem konečně zamluvil hotel na první tři noci v Bangkoku a vyplnil TDAC, Thailand Digital Arrival Card. To je online příletová karta, kterou Thajsko od roku 2025 vyžaduje místo starého papírového formuláře: údaje z pasu, let, první adresa, tři dny před příletem, zdarma, deset minut. Potom mi cesta poprvé přišla skutečná.

Kufr je malý a svítí skoro fluorescenční zelenou. Plán za tím: nemůže se ztratit a zloděj by byl v Bangkoku vidět z vrtulníku. Zbytek balení je nezajímavý. Co chybí, koupím na místě, to patří k programu.

Trasa je daná jen v hrubém oblouku: Pirna, Praha, Dauhá, Bangkok, pak na sever a přes Bangkok zpátky. Detaily se smějí rodit cestou. Odsud píšu průběžně: krátké kapitoly přímo ze dne, s jídlem, setkáními a respektem k tomu, co se nedá naplánovat.