Vyzvednutí v 7 ráno, tři barvy chrámů a Mekong u tří hranic.

Den začíná v 7 ráno, tedy v hodině, kdy normální dovolenkový člověk ještě vyjednává s polštářem. Dnes se ale jede daleko na sever, směrem na Chiang Rai a až ke Zlatému trojúhelníku: Thajsko, Laos a Myanmar na Mekongu. Z jednodenního výletu je rychle malá geografická pračka: hory, vesnice, chrámy, umění, hraniční řeka a návrat do Chiang Mai někdy po deváté večer.

První silná zastávka je horská vesnice s několika komunitami: Kayan/Long Neck, Akha, Hmong, Lisu, Yao a další jména jsou už na ceduli u vstupu. Není to vesnice bez historie. Mnoho rodin v této oblasti má kořeny v Myanmaru nebo v pohraničních horách; migrace, život bez jasného občanství a turismus jsou tu složitě propletené. Přesto setkání nepůsobí těžce, spíš vřele: ženy u tkalcovských stavů, děti mezi textilem, šperky, úsměvy, ruční práce a každodennost.

Slavné mosazné kruhy žen Kayan neprodlužují krk magicky jako v pohádce. Během let opticky tlačí ramena a klíční kost dolů a vytvářejí dlouhou siluetu. Ještě lepší fakt je ale pomalejší: jedna šála může znamenat dva dny práce. Najednou je slovo „suvenýr“ příliš malé. Je to čas, trpělivost, znalost vzorů a příjem domácnosti proměněný v barvu. Vedle toho stojí konopí, jako by někdo pojem „vesnická dekorace“ pojal velmi uvolněně, a malá pálenice dodává scéně praktický detail: místo je opravdu dobře vybavené.

Potom Chiang Rai přepne do chrámového režimu ve třech barvách. Nejdřív zlato: střechy, dračí/rybí bytosti, koi, voda, všechno se leskne skoro až příliš sebevědomě. Pak bílá: Wat Rong Khun, White Temple, ne starobylý chrám v běžném smyslu, ale moderní umělecké dílo Chalermchaie Kositpipata. Bílá znamená čistotu, zrcadlové sklo světlo a moudrost, a před mostem se vzhůru natahují stovky rukou: touha, utrpení, celý buddhistický escape room, jen velmi fotogenický.

Blue Temple, Wat Rong Suea Ten, potom otočí kolečko na noční modř a zlato. Uvnitř sedí bílý Buddha v téměř kosmické jeskyni ornamentů; venku hlídají modrá naga schodiště. A pak přijde Baan Dam, Black House Museum od Thawana Duchaneeho: tmavé dřevěné domy, lampiony, zvířecí tvary, lidová představivost a najednou velmi přímé sochy plodnosti. Po všem nebeském severní Thajsko krátce připomene: nebojte, smysl pro humor o těle máme taky.

Pozdě odpoledne leží před lodí Mekong. U Zlatého trojúhelníku se poblíž setkávají Ruak a Mekong; z thajského Sop Ruak je vidět do Laosu a Myanmaru. Krajina je klidná, skoro zdvořile krásná, ale jméno má váhu. „Golden Triangle“ se proslavil jako region dlouho spojený s opiem, heroinovými trasami a pohraniční ekonomikou. Dnes je thajská strana hlavně turismus, muzea, vyhlídky a lodě, ale historie jede viditelně s sebou, zvlášť když na lodi někdo zvedne tabuli s květy opiového máku.

Zvláštní je ten kontrast: hnědá voda, slunce, vítr, tři země v jednom pohledu a na březích budovy, chrámy, kasina nebo hotelové bloky, které kladou víc otázek než odpovědí. Jedeš lodí, fotíš, učíš se trochu geopolitickou botaniku a dojde ti: Mekong vypadá pomalu, ale historii převáží velmi efektivně. Zpět v Chiang Mai je po deváté večer. Technicky dost. Emočně ne: poslední noc v Chiang Mai, takže samozřejmě ještě krátce ven. Zítra ve 12 pokračování do Pai, pevný plán zatím není, což v Thajsku většinou znamená: nějaký vznikne.